Historie

Česko-lichtenštejnské vztahy procházely po mnoho desetiletí složitým obdobím, pro které byl rozhodující zejména politický a společenský vývoj v Československu ve dvacátém století. Nejvíce je poznamenala konfiskace rodového majetku Lichtenštejnů na základě dekretů prezidenta Beneše, v jejímž důsledku nebyly v poválečném období obnoveny diplomatické vztahy obou zemí přerušené v roce 1938. Když v roce 1993 vznikla Česká republika, oba státy dokonce odmítly navzájem uznat svou nezávislost a diplomatické styky zůstaly nadále nulové.

Ve svěží atmosféře společensko-politické proměny České republiky v polistopadovém období, která s sebou přinesla také pozvolné přehodnocování pohledu na poválečný odsun národnostních menšin i na Benešovy dekrety, vznikly podmínky pro postupné smiřování. Vztahy se začaly oteplovat a sbližování vyústilo v roce 2009 ve vzájemné uznání obou zemí a obnovení diplomatických styků. Zároveň vznikla také Česko-lichtenštejnská komise historiků, která se zabývá společnými dějinami Čech, Moravy a Slezska a lichtenštejnského knížecího domu, a zejména pak osvětluje dějinné otázky, jejichž řešení bylo zablokováno stavem české a moravské společnosti po roce 1945.

Česko-lichtenštejnská společnost navazuje na příznivý vývoj z posledního desetiletí i dlouhá staletí sdílené historie. Společné dějiny Čech, Moravy, Slezska a lichtenštejnského rodu jsou opravdu bohaté. První Lichtenštejn se usídlil v Mikulově na pozvání Přemysla Otakara II. v roce 1249. Jeho potomci pak po staletí ovlivňovali tuzemskou politiku, kulturu i krajinu. Hartneid II. z Lichtenštejna podporoval krále Jana Lucemburského v jeho zápase s habsburskými vévody o český trůn. Králi Václavu IV pomohl k útěku z Vídně při jeho druhém uvěznění Jan II. z Lichtenštejna. Za husitských válek stáli Lichtenštejnové na straně císaře Zikmunda. Postavou, jejíž obraz v českých dějinách nabývá často až démonických rozměrů, je Karel I. z Lichtenštejna. Ten se z pozice předsedy zvláštního soudu s „rebely“ podílel na popravách 27 českých pánů na pražském Staroměstském náměstí v roce 1621. Zároveň však platil za velmi schopného politika, diplomata a správce majetku, který úspěšně rozšiřoval. Na začátku 19. století se další Lichtenštejn, kníže Jan I., zasloužil o přetvoření lednicko-valtického areálu v unikátní architektonický a krajinářský komplex. V roce 1996 byl areál zapsán do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Když v roce 1918 vznikla první Československá republika, odmítla uznat nezávislost Lichtenštejnska, přestože knížectví získalo plnou suverenitu už v roce 1806. Důvodem byla připravovaná pozemková reforma, jejímž cílem bylo přerozdělení velkého pozemkového majetku ve prospěch malých a středních rolníků. Lichtenštejnům bylo zabaveno 60 % pozemků na Moravě a v Čechách, konkrétně šlo o 161 tisíc hektarů polností a lesů. Jako náhradu dostali 250 milionů korun, což představovalo pouze třetinu tržní ceny. Přesto byly v červenci 1938 navázány diplomatické styky mezi oběma státy, které však o osm měsíců později znovu přerušilo vyhlášení protektorátu Čechy a Morava.

Poválečný vývoj přinesl konfiskaci zbývajícího majetku Lichtenštejnů na základě dekretů prezidenta Beneše. Lichtenštejnové byli prohlášeni za Němce, přestože oni sami se považovali za občany suverénního lichtenštejnského státu. K přisouzení německé národnosti došlo na základě předválečného dotazníku pro sčítání lidu. Ten nicméně nevyplnil kníže František Josef II., který byl jako jediný oprávněn tak učinit, a dokument se tak neměl stát podkladem pro rozsáhlé vyvlastnění. V poválečném Československu se rod nápravy nedočkal a ani po obnovení demokracie nebyl v tomto směru z české strany učiněn vstřícný krok. Česko-lichtenštejnská budoucnost je otevřená a je jen na nás, Češích, Moravanech a Lichtenštejncích, jaký jí dáme tvar.